Je velmi pravděpodobné, že v historii lidstva patří masáž k nejstarším léčebným prostředkům. Bolesti poraněných míst lze mírnit nebo odstranit třením či hnětením, což jsou základní masérské hmaty. Rovněž využití masáže k odstraňování únavy a k celkovému osvěžení potvrzují poznatky dřívějších cestovatelů a mořeplavců, které získali u národů žijících na tichomořských ostrovech, Indonésii, indiánů v Americe a Indii. Původ slova masáž rovněž nasvědčuje, že vzniklo již velmi dávno. Název masáž je pravděpodobně odvozen od řeckého slova massó, což znamená mačkati, hnísti. Slovní kmen se objevuje ve francouzském slově masser, v hebrejském mašeš, arabském mas, latinském massa a v sanskrtu makch, což znamená tříti nebo mazati. Nejstarší písemné památky o masáži jsou známy z Egypta. V Ebersově papyrusu, který někteří badatelé datují až do doby 5000 let př.n.l. je uváděna masáž jako jeden z možných léčebných prostředků. Rovněž z Číny pocházejí velmi staré písemné zprávy.
V kánonu Nei Tching Sou Wen, který pravděpodobně napsal Houang-Ti (asi 3700 let př.n.l.), je pojednání o použití masáže a gymnastiky v péči o tělo. Indie je další zemí, kde byla masáž využívána už v nejstarších dobách jako součást denní osobní hygieny. Při válečném tažení do Indie zjistil Alexandr Veliký (r.327 př.n.l.), že indičtí lékaři velmi často používali masáže jako léčebného prostředku. V Řecku si po zápase sportovci stírali směs oleje, pryskyřic, písku potu a prachu zahnutými škrabkami, jak ukazuje socha atleta zvaná Apoxyomenos (obdobná škrabka z římské doby je v muzeu v Aquinku, což je severní předměstí Budapešti). Masáž byla v Řecku poskytována i mládeži (chlapcům do 7 let) a stala se důležitou složkou při výchově mladých mužů sportovců a vojáků. Učitelé tělesné výchovy pedotribové, kteří vyučovali gymnastice, také sami masírovali olejem a pískem.Římané se naučili masáži od Řeků. Udává se, že ji převzal z Bythynie Asképiadés (narodil se v Prúse asi r. 124 př.n.l., zemřel v Římě asi v r. 60 př.n.l.). Asképiadés doporučoval masáž jako jeden ze základních zdravotních prostředků. Masáž dělil na suchou a s tukem (olejem) a dále podle trvání na dlouhodobu a krátkodobou. Zavedl též nový masážní hmat – chvění. Velmi podporoval správnou životosprávu, zejména střídmost v jídle a pití, používání tělesných cvičení a masáže.
Největší zásluhy o rozvoj masáže v tomto období měl nejslavnější z římských lékařů Claudios Galénos (narozen v Pergamu asi v r. 129, zemřel asi v r. 201 n.l.). Byl lékařem školy gladiátorů. Zde používal jako první cílevědomě masáž přípravnou, nazývanou „frictio“, která spočívala ve tření a hnětení, ze začátku lehkém, později se přidávalo na síle, ale nesměly se překročit určité meze, aby masáž nebyla bolestivá. Po zápasech a závodech používal sportovní masáž, kterou nazýval „apoterapeutickou“ k odstranění únavy. Učil, že soustavně prováděnou masáží a vhodným přizpůsobením tréninku může dobře zesílit svalstvo, a sportovec je tak připraven na vrcholné výkony. Také Arabové se zabývali přírodními vědami a lékařstvím. Například Avicenna (Ibn Sína, lékař a filozof, žil v letech 780 – 837 n.l.) propagoval hygienická pravidla, masáž a tělesná cvičení. Od Arabů pronikla masáž k Turkům, Peršanům a do oblastí Kavkazu. Pro arabskou masáž byly typické zvláštnosti v nezvyklých hmatech (při masáži zad masáž chodidly). Staří Slované na rozdíl od ostatních národů používali při masáži tepání březovými či dubovými metličkami. Používali též různých mastí nebo výtažky z rostlin, svařené na oleji nebo smíchané s medvědím, vlčím či jiným lojem. Tepání metličkami se na mnoha místech udrželo v lidových parních lázních (např. ruská baňa) nebo v horkovzdušných saunách dodnes.
VÍCE O KRANIOSAKRÁLNÍ OSTEOPATII
Dr. John Upledger (nar. r. 1970 ve státě Michigan – USA) zkoumal a zdokonalil metodu Dr. Sutherlanda (manipulační techniku pro identifikaci nepravidelného pohybu kosti lebky a pro jejich regulaci pro funkční pohyb). Objevil Kraniosakrální rytmus a vypracoval Kraniosakrální terapii pro širokou veřejnost. Kraniosakrální (KS) koncept je účinný terapeuticý systém založený na určitých anatomických, fiziologických a terapeutických poznatcích. Použití kraniosakrální terapie v diagnóze a léčbě vyžaduje specifický úhel pohledu – vidět jedince jako integrální celek.
Kraniosakrální systém ( teprve nedávno objevený funkční fyziologický systém) je charakteristický rytmickou pohybovou aktivitou, která přetrvává po celý život a představuje „vnitřní prostředí“ pro vývoj, růst a funkční schopnosti mozku a míchy od embryonálního vývoje až do smrti. Tento kraniosakrální pohyb se vyskytuje u člověka, ostatních primátů, psovitých a kočkovitých šelem a pravděpodobně u všech nebo většiny ostatních obratlovců. Je zřetelně odlišný od fyziologických pohybů, které jsou ve vztahu k dýchání, a je také odlišný od kardiovaskulární aktivity. Kraniosakrální rytmická aktivita je palpována nejlépe na hlavě a po zdokonalení palpačních schopností může být palpována kdekoli na těle.Rychlost kraniosakrálního rytmu je u člověka mezi 6 až 12 cykly za minutu ( nezaměňovat za alfa aktivitu mozku, jejíž rychlost je 8 až 12 cyklů za vteřinu). Za patologických okolností pozorujeme rychlost rytmicé aktivity méně než 6 a více než 12 cyklů za minutu. Rychlost „KS“ mezi 20 – 30 cykly za minutu byla pozorována v těch částech těla, které již nebyly pod vlivem vyšších center centrálního nervového systému. Denervované svaly se pohybují rytmicky mezi 20 – 30 cykly za minutu, zatímco inervované svaly se fyziologicky pohybují v korespondenci s „KS“ rytmem (6 – 12 /min). Snížená amplituda „KS“ rytmu indikuje sníženou vitalitu klienta, což znamená, že jeho odolnost je snížená a proto je více náchylný k rozvoji různých onemocnění. U hyperaktivních dětí byla pozorována abnormálně zvýšená rychlost „KS“ rytmu. Když dojde ke klinickému zlepšení, rychlost rytmu se postupně normalizuje. Za nepatologických okolností je rychlost „KS“ rytmického pohybu poměrně stabilní. Ke změnám rychlosti nedochází ani při fyzické aktivitě, stresu či klidu, jako je tomu u kardiovaskulárního a respiračního systému. Proto je rychlost „KS“ spolehlivým ukazatelem patologických situací.
Za normálních okolností má rytmická aktivita na sakru charakter jemně kývavého pohybu kolem transverzální osy, procházející přibližně 2,5 cm před druhým sakrálním obratlem. Kývavý pohyb sakra rytmicky koreluje srozšiřováním a zužováním transverzálního rozměru hlavy. Když se hlava rozšiřuje, apex sakra se pohybuje směrem dopředu. Tato fáze pohybu je označována jako flexe „KS“ systému. Opakem flexe je extenze. Během extenční fáze se hlava zužuje v transverzálním rozměru. Baze sakra se pohybuje dopředu, zatímco apex sakra se pohybuje dozadu. Během flekční fáze „KS“ pohybového cyklu celé tělo rotuje zevně a rozšiřuje se. Během extenční fáze tělo rotuje dovnitř a lehce se zužuje. Celý cyklus „KS“ rytmického pohybu je složen z jedné flekční a jedné extenční fáze. Mezi koncem jedné fáze a začátkem další fáze každého cyklu nastává neutrální fáze neboli relaxace. Dr. Giovani Conchin, žák Dr.Upledgera : „ Mysl je hlavní strůjce jakéhokoli utrpení člověka. Mysl tvoří příčiny pro spokojenost a zdraví a ta stejná mysl tvoří i příčiny pro utrpení a nemoci.
Osteo – kost, Pathos – bolest, Cranium – lebka, os sacrum – křížová kost.
VÍCE O UŠNÍCH SVÍCÍCH
Ušní svíce jsou přírodním relaxačním prostředkem využívajícím účinků bylin a tepla z hořící svíčky. Tato technika se řadí svým původem mezi orientální léčebné procedury, kde se ušní svíce používají např. při šelestech v uších; vleklé bolesti uší a hlavy, pocit tlaku v uších a hlavě, migréna; předrážděnost a stresové symptomy jako důsledek vegetativních poruch; nedostatečné prokrvení ucha; energetická posílení při nedoslýchavosti; lokální a reflexní aktivizace látkového a lymfatického oběhu; stimulace energetického toku, celkové posílení imunitního systému organismu. Její původ jde až ke kořenům starověké Persie.
VÍCE O SHIATSU
Shiatsu se řadí mezi masážní techniky, přestože jejich rámec značně převyšuje. Shiatsu v překladu z japonštiny znamená tlak prsty. Historické základy shiatsu sahají 2500 let př.n.l., tak hluboko jako kořeny akupunktury a tradiční čínské medicíny, které jsou základním stavebním kamenem orientální medicíny. Kořeny masáže energetických drah a bodů budou zřejmě sahat ještě hlouběji, protože použití rukou logicky předchází aplikaci jehel na stejná místa. O masážích se nedochovaly žádné písemné důkazy, protože toto umění se nepředávalo písemně, ale prakticky z učitele na žáka. Ve starověké Číně byla masáž považována společně s moxováním (prohříváním určité části těla pelyňkovým doutníkem), bylinnou léčbou a akupunkturou za nejdůležitější léčebné prostředky. Tato masáž se nazývala Anma, v Číně se z ní vyvinula čínská tlaková masáž s názvem Tui Na. Ačkoli Anma byla ve svých prvopočátcích považována za léčebnou, postupně se z ní tento efekt vytratil a sloužila jako relaxační masáž. Na počátku 20.století došlo v Japonsku k opětovnému „oživení“ masáže jako léčebné metody, již pod novým názvem shiatsu. Největší osobnosti, které měli vliv na podobu shiatsu, jak ji najdeme i dnes, jsou Tokujiro Namikoshi a Shizuto Masunaga. Díky Namikoshimu byla shiatsu roku 1964 v Japonsku oficiálně uznána jako samostatná léčebná disciplína a přestala být závislá na dalších druzích masáží. Shiatsu pak začala být uznávána nejen v celém Japonsku, ale postupně i v USA.